Na úvod... můj život fyzioterapeutky

Můj první článek... možná to bude trošku delší. Ale jak to mám zkrátit? Jsou to vzpomínky... Nebude to o mých pacientech, ani pohybových problémech. Bude to prostě o tom, na co si občas vzpomenu. Slibuji, že další články už budou kratší. A že tam budou i ty pohybové problémy ;-).

Chtěla jsem na medicínu. Pak jsem to změnila na biochemii. Až jsem běžela závod v orientačním běhu a zablokovala se mi záda. Poprvé a naposledy v životě jsem závod nedokončila a došourala se do cíle. Tam byla naše reprezentační fyzioterapeutka. Srovnala mi záda na dřevěné lavici, která patřila k občerstvení na louce... A bolest byla pryč. Zázrak. Tohle bych chtěla umět!

Maminka zajásala, budou doma masáže! Škola byla skvělá. V ročníku nás bylo kolem třiceti. Téměř samé holky, kluků málo a ještě postupně ubývali...od začátku do konce nám zbyl jeden. Díky Tome ;) (mimochodem je fakt šikovný!). Představte si většinu praktických předmětů absolvovat ve spodním prádle. Jo, tam se kluci naučili být imunní. Je divné vzpomínat na trénování na zkoušky, kdy jsme po pokoji lítali polosvlečení od skript ke svalům našich spolužáků? Nebo až na tu zkoušku, kdy přede mnou stál učitel ve spodním prádle (nebojte, přítomni byli další dva oblečení) a já na něm musela palpovat (rozuměj hmatat) vylosovaný sval? Jak jinak by mi mohl strhnout bod za trápení pacienta (no, trošku ho to bolelo), kdyby si to nevyzkoušel na vlastní kůži? Maminka je rozčarovaná... kovářova kobyla chodí bosa! Vzpomínky na školu se mi vrací na každém odborném kurzu, kde mezi cizími lidmi běhám ve spodním prádle. Vždyť jsme všichni zvyklí.

Pak přišla praxe. Konečně fyzioterapie. Na ambulantní rehabilitaci na pojišťovnu. Dobrá zkušenost...Měla jsem skvělé kolegyně a fajn šéfovou. Na místnosti jsme byli dvě, lehátka oddělená závěsy. Kolem lehátka dokola asi metr místa. Vzájemně se posloucháme, pacienti nemají žádné soukromí. Říkala jsem tomu manufaktura - šup šup a další. Někdy i dvacet pacientů za den. Dalo mi to hodně, opravdu. Ale i když se člověk snažil sebevíc...v tom systému nešlo ze sebe dostat všechno, co jsem chtěla. Věděla jsem, že to musí jít dělat i líp.

Jednou jsem dostala na starosti nějakého amerického basketbalistu. Rozuměj, jediná jsem trošku líp uměla anglicky (no, na gymplu můj nejhorší předmět - v Pardubicích přeci nemáme cizince ne? ). Byl po operaci kolene a za 4 týdny musel být ready na play off... stihli jsme to. A dal mi permanentku na zápasy. Pak se začali trousit další basketbalisti, už ti čeští (mezi nimi i nějaký Ondřej... ten by šel! Ale ejhle, je nějaký mladý...) A začali mě ukecávat. Až jsem podlehla. Vždycky jsem přece chtěla pracovat se sportovci! A tohle jsou profesionálové! Svobodná, čerstvě po rozchodu...když nic, třeba si tam aspoň najdu chlapa, že ;).

Beksa mě vzala do rodiny. Dostala jsem vlastní místnost, větší než prostor mezi závěsy. No, o trošku. Jediná holka mezi klukama... co víc si přát? Poprvé si přede mnou kluci prdli v šatně až po třech měsících. Chudáci se před tím museli asi hodně hlídat. Pak už pořádali závody v prdění docela často. Američani se chodili převlékat na záchod, než si zvykli, že jsem s nimi v šatně a zjistili, že se snažím být neviditelná. A nedívám se. Kluka jsem si našla. Byl to ten Ondřej a už mi nepřišel tak mladý... Ale byl z konkurenčního týmu. Ostatní hlasovali v šatně, jestli mi ho tedy povolí. Ale ještě před rokem byl jejich, tak kývli. Mohla jsem si budovat klientelu, když jsem měla volno. Ještě že tak, jinak bych to jen se sportovci tak dlouho nevydržela. Nic proti, ale byl by to stereotyp. A ten já nemám ráda. Jezdili jsme i Evropský pohár. Úžasné! Ale už toho bylo moc. Pět let. Od rána klienti, večerní tréninky, hodiny v nemocnici se zraněným hráčem, 10 měsíců v roce každý víkend zápas...je čas se posunout dál.

Najít prostory a založit si vlastní praxi. Hlavně chci velkou místnost - chci mít konečně prostor! Učím se novým věcem. Dělám si webovky, navrhuji vizitky... a jak se proboha dělá logo? I tohle patří k fyzioterapii? Jo a myslela jsem, že na basket už budu chodit jen fandit. Jenže někde se stala chyba... vdala jsem se do basketbalové rodiny! A rodina právě postoupila do extraligy. Tak teď jezdím do Hradce. Ale ne tak často. A výjezdy na zápasy beru jako rodinný výlet s manželem a tchánem. Jsme doslova rodinný tým a klape nám to. No, až na to, že ta kovářova kobyla pořád chodí bosa...promiň lásko :-(.

Ale hlavní je to moje. Ti moji klienti, kteří si mě našli. Na které se těším každý den. Protože s nimi dělám tu opravdovou fyzioterapii. Protože můžu dělat ty zázraky, které jsem chtěla tehdy po závodě umět. I když někdy je to detektivka, než se to povede. A mám spoustu nápadů. Chtěla bych toho zavést spoustu. Nordic walking, workshopy, přednášky a teď i blog? Alespoň to není stereotyp.

Miluju svoji práci. A asi budu i trošku workoholik. Ale dělám to, co mě baví! Miluju fyzioterapii. A jsem ráda, že jsem si tehdy zablokovala záda :-)