Bolest... umíme naslouchat?

Co je to bolest? Je to pocit. Je to prožitek. Je negativní. Většina lidí ji nemá ráda... Ale co je to ve skutečnosti?

Je to ochrana našeho těla. Upozornění, že něco není v pořádku. Naše tělo na nás volá, ať se na chvilku zastavíme a začneme poslouchat. Co? To co nám říká... Ale umíme naslouchat svému tělu? Umíme ho poslechnout? Tato schopnost v nás začíná tak trochu zakrňovat. Je jednodušší vzít si růžovou pilulku a na bolest chvilku zapomenout. A když tato první pomoc nezabírá, vybrat nějaký tvrdší pilulkový kalibr. Ale toto potlačování bolesti většinou dlouhodobě nefunguje - a bolest se stává chronickou.

Akutní bolest je velká a intenzivní (např. úraz), ale alespoň nás donutí jednat. Posloucháme co na nás tělo křičí. Léčíme se. Umíme tuhle situaci řešit. Ale co ta bolest chronická? Nejdřív si ji nevšímáme - pilulky fungují, tělo taky. Jedeme dál, však to přejde. Ale ono ne - jsme nervózní a podráždění na své okolí. Bolest nás začíná štvát. Není tak intenzivní, za to se připomíná čím dál častěji. Ale jsme přece tvrďáci. Nebudeme brečet. Musíme tu být pro partnera, pro rodinu, pro šéfa, to má přednost. Jenže soustředění se na práci začíná být složité, začneme omezovat svůj koníček, může nastoupit deprese. Ano, chronická bolest má velký vliv na psychiku. Na naše já. A co teprve když už se kvůli ní nevyspíme... to už se mnozí z nás zastaví a začnou se ptát těla, cože nám to celou dobu našeptává. Ale není už trošku pozdě? Ono už se té naší bolístce nechce tak dobře reagovat na léčbu. Už na ní naše tělo nabalilo různé kompenzace a nechce tak lehce odhalit svou pravou příčinu.

Příčina. Magické to slovo. Na prvopočátku každé bolesti je nějaký důvod. Bolest je jen příznak. Příznak, který umíme prášky potlačit. Jenže tím se na tu příčinu nabalují další a další problémy, jak se tělo, které neposloucháme snaží vyřešit bolest po svém. Aniž by to s námi konzultovalo - protože s ním přeci nemluvíme. Až vznikne pěkně zašmodrchané klubko, které může být už pěkně složité rozmotat.

Jak z toho ven? Naučte se poslouchat. Vnímat, co vám tělo říká. Volit někdy tu složitější, zato dlouhodobější cestu - a to řešení příčiny vaší bolesti. Aktivní řešení. A včas. Protože to je opravdu nejrychlejší - nečekat, že někdo jiný to celé vyřeší za vás. Protože je to vaše tělo, které máte nadělené na celý váš život.

Někdo má tělo Jágra a může lámat skály i v padesáti. Někdo je "Rosický" a musí řešit své bolístky častěji. Ale svět není spravedlivý. To už jste jistě poznali. Tak se zkuste ve svém rychlém životě zastavit a a chvilku se zaposlouchat do svého nitra. Bolest přijmout a pátrat po tom, kde je její příčina. A když to nezvládnete sami, nebojte si říct o pomoc. Protože nikdo jiný to za vás neudělá. I když ve vašem okolí jistě jsou lidé, kteří vaši bolest vnímají a chtějí vám pomoci. Dokud sami nebudete chtít, nemusí zase tělo poslouchat vás. Co by poslouchalo, když vy si ho nevšímáte. Tak spolu začněte mluvit. Každý partnerský vztah je o komunikaci. A tělo a psychika jsou také partneři. A bolest je jen prostředek jejich dorozumění.

Poslouchejte své tělo. A začněte se ptát...proč bolíš? Kde? Kdy jsi mě začalo upozorňovat? Udělal jsem něco co se ti nelíbilo? Dělám to opakovaně? Můžu to udělat líp aby se ti to líbilo? Nebo pro tebe udělat něco, co se ti bude líbit a už se nebudeš zlobit? Zvládnu ti pomoct sám, nebo už to mám s někým zkonzultovat?

Věřte mi, když budete poslouchat vy, bude poslušné i tělo. I když někdy to chvilku trvá, protože možná už jste si to klubko pěkně zašmodrchali. Ale to neznamená, že nejde rozmotat. Tak začněte rozmotávat - třeba už teď... poslouchejte své tělo ;)